Edita Steinová se narodila dne 12. října roku 1891 ve Wroclawi (tehdy německá část Slezska) jako poslední z jedenácti dětí. Ten den byl židovský svátek Jom Kippur, Den smíření. Jako dvouleté jí zemřel otec. Augusta Courantová, její matka, se jako biblická „žena statečná“ ujala zodpovědnosti za výchovu svých dětí. Byla velice zbožná a spolu s hmotným zajištěním se starala i o duchovní formaci svých dětí a správnou výchovu jejich svědomí. To vše ale nezabránilo Editě prožít v dospívání krizi víry a projít obdobím vnitřních zmatků a úzkostí. Rozhodla  se být ateistkou, zároveň se však nevzdala hledání pravdy. Obdarována mimořádnou inteligencí a nadšena pro vznešené ideály se ponořila do světa kultury a filozofie. Opět prožila těžká období vnitřních bojů a utrpení, až k zoufalství. Její studia navzdory tomu pokračovala skvěle, takže upoutala Edmunda Husserla. Po dosažení doktorátu se Edita Steinová stala jeho asistentkou. Zdálo se, že její budoucnost se rýsuje jasně. Avšak Bůh měl jiné plány.

   Během I. světové války padl na frontě filozof Adolf Reinach a jeho manželka požádala Editu, aby uspořádala jeho rukopisy. Tato žádost znovu znepokojila srdce mladé ateistické filozofky. Jak by mohla vstoupit do domu poznamenaného smrtí? Zároveň cítila, že prosbu nemůže odmítnout. A tak došlo k prvnímu setkání s Kristem, s jeho láskou a utrpením. Tam pochopila, že život je dar, a jak sama prohlásila, cítila se jako „znovuzrozena“. Činila plány do budoucna, ale vnitřně očekávala nějakou výzvu, která je všechny převrátí. Stále se ještě bránila tomu, co nazývala „živá víra“, avšak definitivní rozhodnutí už bylo blízko. V létě roku 1921 Edita četla Život svaté Terezie z Avily. Hned po prvních stranách byla hluboce zasažena a objevila Toho, jehož dříve marně hledala jinde. Cítila, že On může uhasit její žízeň po pravdě. Bez váhání se následujícího rána vydala do kostela na mši. Po ní navštívila kněze a po dlouhém rozhovoru  se  rozhodla zahájit přípravu na křest; uskutečnil se dne 1. ledna roku 1922.

   Při křtu přijala Edita také povolání zcela se zasvětit Bohu. Různé důvody vedly jejího duchovního rádce Rafaela Waltra, opata beuronského kláštera, k tomu, že jí doporučoval počkat. Čekání nakonec trvalo dvanáct let, během kterých se Edita stále více cítila být „cizinkou v tomto světě“. Nakonec, když viděla, jaká tragédie se blíží na její národ, neváhala. Osud jejího lidu se měl stát i jejím osudem. Psal se rok 1933. Rozhodnuta požádala v červenci o vstup na Karmel v Kolíně. Datum vstupu bylo určeno na 15. říjen – svátek svaté Terezie z Avily. Byl to krok učiněný ve víře a zároveň v bolesti nad tím, že opouští matku a sestru Růženu. Následujícího roku přijala hábit a jméno Terezie Benedikta od Kříže. Slavné sliby složila v roce 1938, rozhodnuta žít své povolání v duchu oběti za svůj národ, jenž jí stále ležel na srdci. A hned nato se s vypuknutím 2. světové války rozpoutalo hrůzné šílenství, které si předsevzalo vyhladit všechny Židy.

   Dřívější filozofka a ateistka, fascinovaná mystikou kříže, prožívala toto tajemství až anonymní smrti v plynové komoře tábora Osvětim – Birkenau. Tento tragický konec byl plným uskutečněním jejího řeholního povolání. Židovská katolička se stala obětí uprostřed svých židovských bratří a sester, připomínajíc oběti Starého zákona i velikonoční oběť Kristovu. Jednoho dne napsala: „Řeholní sliby jsou absolutní obětí celého člověka a celého života ve službě Bohu.“

   Edita pochopila, že toto vydání se Bohu, zapomenutí na sebe sama, se musí konkretizovat v každodenním životě. Znamená to zříci se každého vlastnictví, a tedy i své vůle. Jenom situace naprosté chudoby umožňuje život oběti, opravdového sdílení utrpení Krista, jenž dal svůj život za všechny. „Nemůže nás spasit lidská snaha, ale jen utrpení Krista. Má naděje je mít na něm podíl.“

   Když byla spolu se svou sestrou Růženou vyvedena dne 2. srpna z kláštera v Echtu,  řekla prostě: „Pojď, jdeme za náš národ.“ Jak dosvědčili ti, kdo pobyt v Osvětimi přežili, byla její přítomnost během vyčerpávající cesty a pří příjezdu do vyhlazovacího tábora v Osvětimi požehnáním a útěchou pro ostatní deportované. Ale již dne 9. srpna byla Edita poslána do plynové komory.

   Edita se stala obětí, strávenou ohněm lásky, spojenou s výkupnou obětí Krista. „Vyzařovala z ní velká nadpřirozená síla,“ dosvědčil dominikánský kněz otec Bromberg. Byla to síla Kristova, jež posiluje mučedníky. Silná žena svatá Terezie Benedikta od Kříže je hvězdou zářící na cestu církvi i židovskému národu a všem lidem hledajícím pravdu – pravdu, jež se odhaluje ve scientia crucis, „vědě kříže“. V roce 1987 byla blahořečena, roku 1998 svatořečena a spolu se svatou Kateřinou Sienskou a Brigitou Švédskou prohlášena spolupatronkou Evropy.

Převzato z knihy: Svatí na každý den: historie, spiritualita, umění: červenec – srpen - září

(Karmelitánské nakladatelství, s.r.o., Kostelní Vydří 2010)