Patero církevních přikázání

  1. O nedělích a zasvěcených svátcích se účastnit mše svaté a zachovávat pracovní klid.
  2. Vyzpovídat se ze svých hříchů alespoň jednou za rok.
  3. Přijmout Svátost oltářní alespoň ve velikonoční době.
  4. Zdržovat se od požívání masa a zachovávat půst újmy ve stanovené dny.
  5. Přispívat církvi na její potřeby.

Zasvěcené svátky

  • Slavnost Narození Páně (25. prosince)
    Roku pětitisícího stého devadesátého devátého od stvoření světa, dva tisíce devět set padesát sedm let od potopy, v roce dvoutisícím patnáctém od narození Abrahámova, tisíc pět set deset let od vyvedení z Egypta, v roku tisícím třicátém druhém od posvěcení Davida na krále, v šedesátém pátém týdnu podle předpovědi Danielovy, v sté devadesáté čtvrté olympiádě, v roce sedmistém padesátém druhém od založení Říma, ve čtyřicátém druhém roce vlády císaře Oktaviána Augusta, jak to zaznamenali staří historikové, když byl všude na světě mír, Ježíš Kristus Slovo – Syn Boží se jako člověk narodil v Betlémě. Předpovědi proroků se splnily.
  • Slavnost Panny Marie, Matky Boží (1. ledna)
    Svrchovaná moudrost a dobrotivost Boží chtěla uskutečnit mravní záchranu – vykoupení lidstva. Poslala proto svého Syna a ten „pro nás a pro naši spásu sestoupil s nebe. Skrze Ducha sv. přijal tělo z Marie Panny a stal se člověkem“. Maria má ve společenství věřících – církvi – po Kristu místo nejvyšší a nám je zároveň nejbližší. Církvi je vzorem pro svoje dokonalosti a jedinečný vztah ke Kristu. Proto ctíme Marii jako pravou matku Syna Božího a Spasitele pro její poslání a důstojnost s láskou prvořadou a prvního dne roku. R. 431 bylo na obecném sněmu v Efezu zásluhou sv. Cyrila Alexandrijského proti Nestorovi slavnostně prohlášeno, že P. Marii přísluší název „Matka Boží“.

Církev doporučuje stejně slavit i tyto svátky:

  • Zjevení Páně (6. ledna)
    Zjevila se, ukázala v křehkém Dítěti milost Boha Spasitele všem lidem...  a zvláště třem moudrým a královsky štědrým ctitelům. Ty vedla touha poznání a snaha projevit úctu očekávanému králi. Moudří hledali moudrost a bohatí obdarovali chudé Dítě, nově narozeného Krále královskými dary. A připojili neokázale oběť daleké, náročné a nebezpečné cesty. Podle podání je později získal pro Krista a pokřtil sv. apoštol Tomáš. První, kdo jejich jména Kašpar, Melichar a Baltazar písemně uvedl, byl kancléř pařížské Sorbony Petr Comestor ve XII. stol. Ostatky se uctívají v Kolíně nad Rýnem.
    Astronomie té doby posloužila jako kompas potřebný k dosažení cíle –  nalezení Boha. Kosmonaut James B. Irwin se vyjádřil:  „Pán mě poslal na měsíc, abych se vrátil na zemi s jeho Synem. Mnohem důležitější je to, že Bůh v Ježíši Kristu chodil po zemi, než člověk po měsíci“.
     
  • Nanebevstoupení Páně
    Když se naplnil čas (příslibu Božího o spáse lidstva), zaměnil Syn Boží slávu, kterou měl u Otce, za pobyt na naší nepatrné planetě a jako člověk zakusil všechno lidské, podobný nám ve všem kromě hříchu. Podstoupil i potupnou smrt (zástupnou za nás), zanechal zde nauku a prostředky k našemu posvěcení, základy společenství věřících (církev) a po splnění vůle Boží se navracel zpět k Otci. Neokázale, s posledními pokyny, aby vyslanci – apoštolové – pokračovali v jeho díle a s příslibem posily od Ducha Utěšitele, kterého měli očekávat, jim žehnal a vystoupil na nebe. Zůstalo po něm tolik ušlechtilého a ujištění, že znovu přijde.
      
  • Těla a Krve Páně
    Je vyznáním víry a osvědčením vděčnosti za svátostnou Kristovu přítomnost mezi námi. U zrodu slavnosti byla řeholnice v Lutychu, bl. Juliána (1209). Tamní arcijáhen, pozdější papež Urban IV., dal r. 1246 pro celou církev souhlas k oslavě, která zobecněla až r. 1314. Liturgické texty připravil sv. Tomáš Akvinský. Pozornost byla věnována Tělu pod viditelnou způsobou chleba, v nejnovější době zdůrazněna i úcta ke Krvi Kristově, a tím i k oběti. Úcta nabyla podoby holdu Kristu Králi, tj. aby nebyl jen uzavřen ve svatostánku, ale aby prošel kolem lidí a jejich příbytků, požehnal jim a přijal projevy oddanosti.  U čtyř oltářů se zastavuje, čtyři evangelisté tu mají příležitost podat zprávu o závěti poslední večeře. Tam přijímá naše prosby, klanění a odtud dává všem své požehnání.
      
  • Neposkvrněné početí Panny Marie (8. prosince)
    Dědictví porušené přirozeností se neuplatnilo na počínajícím životě té, která měla dát jednou život Životu. Úměrně k Synovi je jeho matka vybavena z Boží dobroty jedinečným privilegiem: Je v ní obraz Boží opět v původní jasnosti. Připomíná první Evu, jak vešla tvůrčí mocí do dějin světa, tato do dějin spásy. Hřích neslučitelný s Boží dokonalostí musel ustoupit před účinným dobrodiním Spásy. Pius IX. R. 1854 prohlásil článkem víry, co bylo dříve v praxi od 8. stol. Slaveno: „Blahoslavená Panna Maria byla od prvního okamžiku početí (v životě své matky) zvláštní milostí pro zásluhy Ježíše Krista uchráněna každé poskvrny dědičného hříchu.“
       
  • Nanebevzetí Panny Marie (15. srpna)
    Nanebevzetí Panny Marie – dovršení slávy Mariiny. Pro její mateřství, že z jejího těla si vzal lidskou přirozenost sám Syn Boží, nemělo její tělo smrtí podlehnout rozpadu, ale mělo být přijato do slávy. Přesvědčení o nanebevzetí je doloženo od prvních století a slaveno ve všech liturgiích.
    „Za Tebou se z prachu země pozvedají naše prosby, Paní, po svém Synu první do slávy nebes vzatá. Ujmi se nás, mluv za  nás, když znáš lidské strasti, naši křehkost a celého lidstva mravní zkázu! Tys svou láskou učinila svět krásným, pomoz tu krásu obnovit, a tím i svět zachránit, Paní!“
     Na Východě byla slavnost státním svátkem od konce 6. století. 1.listopadu 1950 Pius XII. vyhlásil (definoval) jako článek víry, že Panna Maria „ byla přijata s tělem i duší do nebeské slávy“.
     
  • sv. Josefa (19. března)
    Svatý Josef, snoubenec a manžel Panny Marie a ochránce Ježíšův. Jméno znamená: „Nechť přidá“, tedy Hospodin. Byl synem Heliho z rodu Davidova a tesařem v Nazaretě. Jeho životním posláním byl ochraňovat panenskou manželku a jejího syna Ježíše, jemuž před zákonem zastupoval otce. Evangelisté se o něm naposledy zmiňují, když bylo Ježíšovi dvanáct let. Při prvním zázraku v Káni připomínají už jen matku; z toho se obecně usuzuje, že Josef již nebyl živ. Je ctěn jako ochránce církve, rodinného života, jako vzor dělníka a patron šťastné smrti. I když o něm posvátné prameny tak málo sdělují (neposvátné vůbec mlčí), je svatou osobností, která byla našemu Pánu blíže nežli apoštolové.
     
  • sv. Petra a Pavla (29. června)
    Sv. Petr, apoštol (+ 67), původně zvaný Šimon, syn Janův (Jonášův) z Galilejské Betsaidy, bratr Ondřejův, ženatý, rybář, který měl dům v Kafarnau. S Ježíšem se poznal zásluhou bratra Ondřeje, přitom obdržel nové jméno Kefas = skála = Petr a vytvořil se mezi ním a Mistrem hlubší vztah. Přední z apoštolů, vyznamenáván, chtěl Mistra bránit, ale také ho zapřel, obdržel moc nejvyššího pastýře. Po vstoupení Pána na nebe řídil apoštoly i věřící, byl bičován, vězněn, podivuhodně zachráněn, odešel do Antiochie a později do Říma, kde byl v době pronásledování za Nerona ukřižován hlavou dolů. Pohřben ve Vatikánu. Zachovaly se dva jeho listy.
    1 Petr 1.13: Mějte ochotnou mysl, na věci se dívejte střízlivě a celou svou naději upněte k onomu Božímu daru, kterého se vám dostane, až se zjeví Ježíš Kristus.

    Sv. Pavel (+ 67), apoštol, měl ještě jméno Šavel (Saul = Vytoužený), horlivý farizej z Tarsu v Kilikii, vyučený stanař a vzdělaný ve škole Gamalielově v Jeruzalémě. Byl svědkem smrti jáhna Štěpána, schvaloval ji a zatýkal křesťany nejen v Jeruzalémě, i v syrských městech. U Damašku se ale obrátil a horlivě působil na apoštolských cestách. Od židů pronásledován, vězněn, propuštěn, znovu na cestách snad i do Španělska, Malé Asie, Řecka, r. 66 v Římě a tam při Ostijské cestě sťat. Nebyl úplně zdráv a nepříliš silný a vytrpěl tolik útrap (2 Kor 11,24). Lopotil se, do žaláře se dostal častěji, týrání zakusil nad veškerou míru, v nebezpečí života se octl častokrát. Pětkrát mu židé vysázeli čtyřicet ran bez jedné, třikrát byl bit pruty, jednou kamením, třikrát s lodí ztroskotal, den a noc se zmítal na širém moři (trpěl hladem a zimou (2 Kor 12.10). S radostí přijímal slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti – a snášel to pro Krista. Ze zachovalých čtrnácti listu připisovaných Pavlovi je list Židům slohově odlišný: obecné mínění zní: Myšlenky jsou Pavlovy, ale napsal je někdo jiný (snad Barnabáš nebo Apollos).
     
  • sv. Cyrila a Metoděje (5. července)
    Sv. Cyril (Konstantin, + r. 869), věrozvěst, Řek, narozen v Soluni, nejmladší ze sedmi dětí, urozené rodiny, nadaný, učil se v Cařihradě s císařským princem, zván „Filozof“. Vysvěcen na kněze, byl knihovníkem při chrámu Sv. Moudrosti, učitelem filozofie, pobyl v klášteře na Olympu, na misii u Chazarů (na Krymu) získal ostatky sv. Klementa a s bratrem Metodějem byl r. 863 vyslán na Moravu. Vytvořil hlaholské písmo, do staroslověnštiny přeložil s bratrem liturgické knihy a značnou část Písma sv. Když byli bratři v Římě, získali schválení bohoslužby v jazyce slovanském. Konstantin onemocněl, vstoupil do kláštera, přijal jméno Cyril, po padesáti dnech zemřel a byl ve věku 42 let pochován v kostele sv. Klementa v Římě. Celá jeho osobnost vyzařovala svatost a vnitřní velikost.

    Sv. Metoděj (+ 885), věrozvěst, Řek, ušlechtilého vzezření, byl nějaký čas místodržitelem, odešel do kláštera na Olymp, v jiném klášteře byl představeným, až byl s bratrem Konstantinem poslán na Moravu. Tehdy byl jáhnem. Při prvním pobytu v Římě posvěcen na biskupa misionáře. Při návratu se zastavil u knížete Kocela v Panonii, který zamýšlel obnovit srěmské biskupství a požádal Metoděje, aby záležitost projednal v Římě, byl tehdy jmenován arcibiskupem panonským a metropolitou. Úspěchy ztrpčila závist duchovních knížat a nepřízeň knížete Svatopluka. Dva a půl roku byl vězněn, vytrpěl tak mnoho, že si zaslouží název mučedníka. Znovu se musel odebrat do Říma, aby obhájil svou pravověrnost a slovanskou bohoslužbu. Podnikl ještě cestu do Cařihradu, dokončil překlady Písma sv. (až na knihy Makabejské). Muž ideálního svatého smýšlení, zemřel na Velehradě asi šedesátiletý.
     
  • sv. Václava (28. září)
    Sv. Václav, kníže, mučedník (+ 929 nebo 935), syn knížete Vratislava a Drahomíry, vnuk Bořivojův a Ludmilin. Už v jinošském věku na něho dolehly nejvážnější vladařské starosti, rodová jitření, jejichž obětí se nakonec stal. Jeho duchovní podoba dává tušit solidní základy víry ve složité praxi. Otcova matka Ludmila mu výchovou předala velké věno rozvahy a velkodušnosti vůči protivníkům. Však na úsvitu českého státu bylo jeho kvalit vladařských i duchovních vpravdě zapotřebí. Svátostný Kristus měl v něm svého rytíře, který klesl na prahu kostela ve Staré Boleslavi pod ranami vrahů, bratrem najatých, právě když spěchal na „jitřní“. Národ má v něm hlavního ochránce a dědice.
      
  • Všech svatých (1. listopadu)
    Společně byli oslavováni tito hrdinové víry a života již od čtvrtého století, nejprve ale byli ctěni mučedníci s Pannou Marií 13. května. V osmém století se úcta rozšířila na „vyznavače a všechny dokonale spravedlivé, na celém okrsku zemském zemřelé“. O století později byl svátek Všech svatých z praktických důvodů slaven 1. listopadu. Naší úctou jsou zahrnuti všichni, i ti, jejichž jména a dokonalosti lidská pozornost nezaznamenala, mají ale vtisknutu pečeť živého Boha. Nesčetný zástup ze všech národů, pokolení a kmenů, různých barev pleti i jazyků, se skví čistotou a vítězstvím. Ve východní církvi se slaví svátek v neděli po seslání Ducha sv.

Liturgický kalendář bude u jmenovaných svátků uvádět: „Zasvěcený svátek“ nebo „Doporučený svátek“

Posty

  • Popeleční středa a Velký pátek jsou dny přísného postu: zdrženlivost od masa a újmy v jídle. Zdrženlivost od masa zavazuje od 14 let, újma v jídle od 18 do 60 let.
    Celá postní doba je časem kající praxe církve.
  • Každý pátek, pokud na něj nepřipadne církevní slavnost nebo významná oslava, je dnem pokání. Forma pokání je půst od masa nebo jiný kající skutek nebo modlitba. 
  • Před každým přijímáním Svátosti oltářní je eucharistický půst 1 hodinu.

(Rozhodnutí České biskupské konference o církevních přikázáních, svátcích a postech ze dne 4.7.2005)
poznámky k svátkům převzaty z knihy: Dnes ke mně mluví - Cyril Ludvík Petrů:  (MCM Olomouc 1994)