Modlitba křížové cesty je především jedinečný způsob, jak vědomě propojit to těžké v našem životě s Kristem a s mocí jeho lásky, jak si uvědomit a prožít, že na životní těžkosti nejsme sami.

Svým vtělením s námi Ježíš navždy spojil svůj život, a to tak intenzivně, že všechno, co žijeme, prožívá spolu s námi.

Právě proto, že náš Pán prošel křížovou cestou před námi, neboli prošel utrpením ve všech možných podobách, je nám i v našem trápení blízko a rozumí nám.  Ve spojení s Kristem může být všechno těžké, co prožíváme, Boží mocí proměněno v životodárnou zkušenost.

V Ježíšově utrpení jde o zjevení velikosti Boží lásky k nám: zde trpí Bůh pro člověka, skrze utrpení nás vykupuje a svým utrpením se ztotožňuje s každým trpícím.

Modlitba křížové cesty je tedy příležitost, abychom Krista na své vlastní cestě rozpoznali, ne jako toho, kdo stojí mimo nás, kdo sleduje, jak ji zvládáme, ale jako toho, kdo žije, raduje se a trpí v nás. Je to příležitost pro setkání s ním ve vlastním srdci, které často bývá životními trápeními sevřené, neschopné přijmout lásku Boží ani lidskou.

z úvodu knihy „Jeho rány nás uzdravily“ (Vojtěch Kodet),
KARMELITÁNSKÉ NAKLADATELSTVÍ, Kostelní Vydří, 2008
 

Křížová cesta
podle amerického kardinála
Fultona Sheena

Proč je na světě bolest?
Proč musím právě já takto trpět?
Půjdu s Tebou, můj Bože a můj Pane
a budu se dívat …
a budu poslouchat …

Dej, abych viděl …
Dej, abych pochopil … 

+ + +

I. zastavení - Ježíš je odsouzen na smrt

II. zastavení - Ježíš přijímá kříž

Odsouzený bere na sebe kříž a odchází.
Bere můj – náš kříž.
No, bez toho kříže by to ještě šlo, ať si jde …
Ale, Bože můj, vždyť s tím křížem odchází i láska.

A bez lásky se tu všechno obrací v bolest, ve tmu, v zoufalství.
Ach, neodcházej, můj Ježíši, zůstaň třeba i s křížem, zůstaň mezi námi, lásko.
Bez tebe tento Tvůj lidský rod nemůže existovat. Zůstaň třeba i s křížem, ale Zůstaň - Lásko.

+ + +

III. zastavení - Ježíš padá pod křížem poprvé

Slabost v těle, závrať v hlavě, krutá bolest v srdci.
Na zádech hrozně těžký kříž.
Zakolísal a padl.
Měření sil mezi nejtěžším křížem a největší láskou.
Vstal. – Láska byla mocnější.

Jen o jedno Tě prosím v této chvíli, Bože …
Aby moje láska nebyla nikdy menší, než moje bolest.

+ + +

IV. zastavení - Ježíš se potkává se svou matkou

Něžnost, krása, čistota, láska …
Všechno hluboko ponořené v oceánu bolesti.
Mlčí Matka – žena, mlčí Syn – Bůh.
Jen se setkali.
Teď se láska jmenuje bolest.
A to pochopí jen srdce.

Jen tak mlčky, srdcem bych chtěl poznat a pocítit, že i moje láska může nosit jméno bolest.

+ + +

V. zastavení - Šimon Kyrenský pomáhá Ježíši nést kříž

Kdo to pochopí?
Bůh se s námi spojuje nejen ve svém stvoření, ale i v tomto našem kříži.
Pomáhat jiným v jejich bolesti znamená být dobrým, milosrdným člověkem.
Nechat jiné, aby nám pomohli v naší bolesti, znamená velmi důvěřovat a upřímně milovat.

Tak moc bych chtěl, můj Bože, být nejen dobrým člověkem, ale milovat pokoru, otevřenou lásku.

+ + +

 
VI. zastavení - Veronika podává Ježíši roušku

Nechtěla být hrdinkou.
Chtěla jen trochu citlivě ulevit bolesti a říci, že miluje.
Podala ručník. - A tehdy se to stalo.
Tichá, nenáročná, upřímná láska vyvolala na plátno Kristovu tvář.
Od té doby se tato tvář objevuje v každé trochu skromné lásce.

O tu citlivou, skromnou snahu ulevit alespoň trochu bolesti, vyslovit alespoň trochu lásky, pro sebe i pro druhé, prosím, můj Bože …
Abychom v každé lásce viděli taky Tvou svatou tvář.

+ + +

VII. zastavení - Ježíš padá pod křížem podruhé

 Další měření sil, další zakolísání, padl znovu.
Je už snad bolest větší, než láska?
Ne, tu lásku bolest nikdy nepřeroste.
Tělo v prachu cesty se pohnulo, na krku naběhly žíly.
Vzpíná se k novému výkonu.
Vstal, nabral rovnováhu a kráčí dál.
Proč si láska žádá vypětí sil až po krajní hranici lidských možností?
Proč je třeba všechno vydržet?
Vždy věřit, Vždy doufat?

Dej, Bože, abych to pochopil, aby moje láska i za hranicí lidských možností byla větší, než má bolest.

+ + +

VIII. zastavení - Ježíš napomíná plačící ženy

 Ach, jaké podivné jsou naše nářky.
Pláčeme nad troufalostí bezbožných, nad zvrhlostí mladých, nad hříšností těch druhých a zatím naše rodina, naše prostředí, náš vlastní život zírá hloupě prázdnými prostory, které nikdy nezaplníme láskou.
Plačte sami nad sebou.

Bojím se, hrozně se bojím, že jsem ve svých nářcích farizejem.
Jakkoli ubohá, jakkoli malá bude moje láska, ale nikdy nedopusť, můj Kriste, aby byla falešná.

+ + +

IX. zastavení - Ježíš padá pod křížem potřetí

 Ještě tři nezdolatelné kroky, ještě dva, ještě jeden …
Vrchol Kalvárie a vrchol vyčerpanosti.
Padl a leží jako mrtvý.
Vzal si přesně tak těžký kříž, jak velké byly jeho síly.
Nic si nenechal v rezervě, dal všechno.
Takový je zákon lásky.
Ale je to pak nějaká láska, když si při každé těžkosti myslím, že je nad moje síly?

Zachraň mě, Bože, od osudného sebeklamu, že už dál nemohu.

+ + +

X. zastavení - Ježíš je svlečen ze šatů

 Šaty, nahota. – Pamatujete se?
Když Adam zhřešil, zjistil, že je nahý.
Hřích – ztráta Boha, strhává z člověka všechno velké a krásné a dává jej nahého bičovat ledovým bouřkám a potupě tohoto vesmíru.
Teď tu stojí v lidské nahotě Bůh.
Vzal na sebe hřích světa. – Chápete?
A tento problém jsme chtěli řešit bez něj.

Bože můj, ať nikdy nezůstanu nahý v mrazu a hanbě před Tvým vesmírem.
Dej, abych Tě, Bože nikdy neztratil.

+ + +

XI. zastavení - Ježíš je přibit na kříž

 Tak se Bůh klade na tento lidský, na tento náš, na tento můj kříž.
To dřevo vyrostlo na naší zemi, ty hřeby jsou naším výrobkem.
Ani nám ho nebere, jen chce, aby na něm vykrvácela všechna krev jeho srdce, všechna láska.
Všechna.
Ach, zase to slovo všechno.
A já troškař, ve strachu o svoje trpasličí zájmy, poslouchám údery kladiva a těžké vzdechy Boha na kříži.

A prosím o lásku -  přijmout všechny kříže, i ten můj, i ty druhé.

+ + +

XII. zastavení - Ježíš na kříži umírá

 Poslední pohled, poslední otázka.
Ty oči plné slz a krve nás přeměřily naposledy.
A co si počneš? – Necháš si ho? – Není jak. A není kdy.
Tak je tedy rozsudek proveden.
Zemřel.
Můžeme být spokojeni, už nám nebude překážet.
Ale běda nám všem, kdyby jeho láska sahala jen potud.
I když jednou rukou vraždíme lásku a druhou o ní žebráme, i když je tma, i když jsme hloupí, i když jsme zlí, i když nevíme, co chceme a za co se modlíme.

Pro Tvoji smrt Kriste.
Smiluj se nad námi.

+ + +

XIII. zastavení - Ježíšovo mrtvé tělo snímají z kříže a kladou na klín Panny Marie

 Hrot kopí pronikl do Srdce, pomalu z něho odkapává poslední krev.
Vytahují hřeby.
Mrtvola klesá k zemi.
Zachytávají ji čísi ruce.
Matka – jeho Matka.
V této chvíli už ani nevíš, kde začíná světlo a končí tma, kde se od sebe oddělují život a smrt.
Všechno se už stalo součástí lásky.
Nepochopitelné, obrovské a těžké, větší, než lidské myšlení.

Ach Maria, Ty největší a nejmoudřejší z lidí, ve chvílích tmy a prázdnoty nauč mě srdcem pochopit i to, co myšlením není možné.

+ + +

XIV. zastavení - Ježíšovo mrtvé tělo kladou do hrobu

 Snad nikdy nebyl člověk tak trapně malý a hloupý jako tehdy, když kamennou závorou a vojenskou stráží zajišťovali, aby se k němu nevrátil Bůh.
Bojí se o tento kousek ukradeného primitivního štěstí?
Krtčí oči nemají odvahu toužit po světle.
Degenerované, scvrklé srdce se bojí očekávat lásku.

A přece – celý vesmír se vzpíná ve velkém výkřiku: Přijď
I přes kamenné závory našeho srdce proniká volání: Přijď
A když je tato láska větší než smrt, ano, určitě přijde.
Ano, přijde brzy.

+ + +

Musí odumřít pšeničné zrno, aby vydalo úrodu.
Nebo nemusel Kristus toto všechno vytrpět a tak vejít do své slávy?
Tam někde mezi tím zrnem a Kristovým křížem je i moje bolest, stejně nutná pro novou zemi i nové nebe.

Dej, Bože, aby přinesla velkou úrodu, aby bezpečně vedla do Tvé slávy.

Amen